V sobotu ráno jsme se vypravili do Opavy ke Stříbrnému jezeru, kde jsme započali naši dobrodružnou 31km dlouhou cestu po řece s cílem v Děhylově. Na naší trase, jsme se zastavili u našich skautských kamarádů v opavském středisku Poseidon, kde jsme si dali svačinku, poklábosili a nechali první pytel odpadků, který jsme nasbírali během plavby Opavou. Poté jsme pokračovali směr Kravaře. Na této části trasy jsme nasbírali velké množství odpadků, a nechávali jsme u popelnic několik pneumatik, 4 pytle, nějaké plachty a molitany, které se zachytili o stromy. Pak už nás čekala klidnější a poněkud čistší část do Lhoty u Opavy, kde jsme nocovali u splavu. Jeden z hodných rodičů nám přivezl stany a jídlo až k řece, takže jsme se přeplavili, postavili stany a hamaky a přichystali k večeři. Po večerním opékání jsme si zazpívali a vydali se na kutě, abychom nabrali síly na další pádlování. Po téměř probdělé noci, kdy nám kousek od hlav burácel splav, jsme se ráno nasnídali, uklidili stany, přeplavili na druhou stranu řeky a vyrazili směle dál. Čekala nás klidná část řeky, kde už odpadků nebylo tolik, a pluli jsme nádhernou přírodou mezi poli, kroutícími se meandry a sem tam stromem pokáceným bobrem. Při cestě jsme dopluli další vodáky, kteří si užívali splutí a pokračovali směle dál. U Děhylova jsme si užili sjezd sportovní propustí a čekal nás konec plavby.
Byl pátek podvečer a s dětmi jsme se sešli na nádraží ve štítině odkud jsme vyráželi vlakem do zlatých hor. Připojili jsme se k našim kamarádům z Háje ve Slezsku a začali se seznamovat. Cesta trvala přes dvě hodiny a nakonec jsme se tam opravdu dostali. Do chaty nám zbývalo dorazit necelých 5 km a my doufali že nás nestihne déšť takže jsme práskli do bot. Déšť na nakonec stejně dohonil a mi lehce zmokli. Naštěstí nás ale čekala teplá a příjemná chata Maya, kde jsme se vysušili, zahřáli a hlavně dobře najedli. Dorazili jsme docela pozdě, ale i tak jsme stihli seznamovací hry a rozdělili se do skupiny. V sobotu ráno jsme vše zahájili rozcvičkou, ta byla venku pod vedením Vaška. Po vydatné snídani kdy bylo venku škaredě a pršelo jsme se zabavili hrou, kde děti hledali po chatě lístečky a ve svých skupinkách museli složit příběh o tom jak to vlastně bylo u nás se skautingem v minulosti. Všechny družiny nakonec úspěšně našli všechny části příběhu a přednesli jej. Po vynikajícím obědě, který nám uvařila Hanka následoval krátký odpolední klid a poté výlet na Polské Hranice kde jsme se vyšplhali na kopec s názvem Biskupská Kopa. Po cestě zpátky na chatu jsme se zastavili do polské hospůdky, kde jsme se občerstvili a pak pokračovali za zpátky domů. Večer následoval program vedený rovery, kde se hrály všelijaké hry. Vedoucí mezitím rokovali na střediskové radě. Vše bylo zakončeno výstupem Vaška který nám všem roverům a vedoucím ukázal jaké to je být dobrovolníkem v Dánsku a Švédsku. Nedělní ráno jsme si dali na snídani makovce a kakaíčko. Následně jsme se vrhli na celodopolední hru. Vedoucí zajistili několik stanovišť, kde děti podružinách přicházeli a plnili různé úkoly jako třeba uzlování, morseovku, společné dřepování, práci s buzolou a tak dále. Nakonec nám zbývalo po sobě uklidit, rozloučit se s chatou a vydat se na cestu domů. Chatu jsme si užili v krásném počtu 62 lidí.
S sebou si sbalte věci na schůzku, pláštěnku a jídlo a pití na celý den. Budeme opékat tak i něco malého na opečení. Na sebe vhodné oblečení a dobré boty.
…Možná nevíte, že na lidské životy působí něco jako osud. Existují mocní tvorové ovládající síly přírody a lidské snažení. Síly, které vy smrtelníci nazýváte řeckými bohy.
Víte, hora Olymp je v Řecku. A pak existuje domov bohů, centrální bod jejich síly, který kdysi vážně býval na hoře Olymp. Pořád se to tam tak jmenuje, z úcty ke starým časům, ale palác se přestěhoval a bohové s ním. A ať se vám to líbí, nebo ne, Olymp je právě na Slezské Hartě. A jsme zde i my, bohové. Polobohové (polokrevní).
„Pochop, já nechtěl být polobohem. Pokud tuhle knížku čteš, protože máš podezření, že jsi taky něco takového, radím ti: okamžitě ji zavři.
Uvěř té lži, kterou ti máma nebo táta o tvém narození napovídali, a
pokus se vést normální život. Být polobohem je nebezpečné. A děsivé. Většinou to člověka dost bolestivým a odporným způsobem připraví o
život. Jestli jsi normální dítě a čteš to, protože to považuješ za výmysl, prima. Čti dál. Závidím ti, protože dokážeš věřit, že se nic z toho nikdy nestalo. Ale pokud se na těchto stránkách poznáš – když ucítíš, jak se v tobě něco pohnulo – pak hned nech čtení. Mohl bys patřit mezi nás. A
jakmile to jednou zjistíš, je jenom otázka času, než to vycítí i oni a přijdou si pro tebe.“
Do střehu, Percy!“ houkl a vyhodil pero do vzduchu. Paní Doddsová
se na mě vrhla. Vyjekl jsem, vyhnul se jí a ucítil, jak její spáry sekly do
vzduchu těsně vedle mého ucha. Chňapl jsem po propisce, ale jakmile jsem se jí
dotkl, už to propiska nebyla. Byl to meč – bronzový meč pana Brunnera, který
vždycky používal při turnajích. Paní Doddsová se ke mně bleskurychle otočila s
vražedným výrazem v očích. Kolena se mi podlamovala. Ruce se mi třásly tak
hrozně, že jsem meč málem pustil. Zavrčela: „Umři, zlatíčko!“ A rozletěla se
přímo na mě. Polila mě hrůza. Udělal jsem jedinou věc, která mě napadla: máchl
jsem mečem. Kovová čepel ji zasáhla do ramene a hladce jí projela tělem, jako
by bylo z vody. Sssss! Paní Doddsová mi najednou připomněla hrad z písku před
silným větrákem. Explodovala jako žlutý prach, vypařila se na místě a nezbylo
po ní nic než smrad síry, skomírající jekot a ďábelský chlad ve vzduchu, jako
by mě ty její žhoucí rudé oči pořád ještě pozorovaly.
