…Možná nevíte, že na lidské životy působí něco jako osud. Existují mocní tvorové ovládající síly přírody a lidské snažení. Síly, které vy smrtelníci nazýváte řeckými bohy.
Víte, hora Olymp je v Řecku. A pak existuje domov bohů, centrální bod jejich síly, který kdysi vážně býval na hoře Olymp. Pořád se to tam tak jmenuje, z úcty ke starým časům, ale palác se přestěhoval a bohové s ním. A ať se vám to líbí, nebo ne, Olymp je právě na Slezské Hartě. A jsme zde i my, bohové. Polobohové (polokrevní).
„Pochop, já nechtěl být polobohem. Pokud tuhle knížku čteš, protože máš podezření, že jsi taky něco takového, radím ti: okamžitě ji zavři.
Uvěř té lži, kterou ti máma nebo táta o tvém narození napovídali, a
pokus se vést normální život. Být polobohem je nebezpečné. A děsivé. Většinou to člověka dost bolestivým a odporným způsobem připraví o
život. Jestli jsi normální dítě a čteš to, protože to považuješ za výmysl, prima. Čti dál. Závidím ti, protože dokážeš věřit, že se nic z toho nikdy nestalo. Ale pokud se na těchto stránkách poznáš – když ucítíš, jak se v tobě něco pohnulo – pak hned nech čtení. Mohl bys patřit mezi nás. A
jakmile to jednou zjistíš, je jenom otázka času, než to vycítí i oni a přijdou si pro tebe.“
Do střehu, Percy!“ houkl a vyhodil pero do vzduchu. Paní Doddsová
se na mě vrhla. Vyjekl jsem, vyhnul se jí a ucítil, jak její spáry sekly do
vzduchu těsně vedle mého ucha. Chňapl jsem po propisce, ale jakmile jsem se jí
dotkl, už to propiska nebyla. Byl to meč – bronzový meč pana Brunnera, který
vždycky používal při turnajích. Paní Doddsová se ke mně bleskurychle otočila s
vražedným výrazem v očích. Kolena se mi podlamovala. Ruce se mi třásly tak
hrozně, že jsem meč málem pustil. Zavrčela: „Umři, zlatíčko!“ A rozletěla se
přímo na mě. Polila mě hrůza. Udělal jsem jedinou věc, která mě napadla: máchl
jsem mečem. Kovová čepel ji zasáhla do ramene a hladce jí projela tělem, jako
by bylo z vody. Sssss! Paní Doddsová mi najednou připomněla hrad z písku před
silným větrákem. Explodovala jako žlutý prach, vypařila se na místě a nezbylo
po ní nic než smrad síry, skomírající jekot a ďábelský chlad ve vzduchu, jako
by mě ty její žhoucí rudé oči pořád ještě pozorovaly.
Byl jsem sám. V ruce jsem držel propisku.
