Do střehu, Percy!“ houkl a vyhodil pero do vzduchu. Paní Doddsová se na mě vrhla. Vyjekl jsem, vyhnul se jí a ucítil, jak její spáry sekly do vzduchu těsně vedle mého ucha. Chňapl jsem po propisce, ale jakmile jsem se jí dotkl, už to propiska nebyla. Byl to meč – bronzový meč pana Brunnera, který vždycky používal při turnajích. Paní Doddsová se ke mně bleskurychle otočila s vražedným výrazem v očích. Kolena se mi podlamovala. Ruce se mi třásly tak hrozně, že jsem meč málem pustil. Zavrčela: „Umři, zlatíčko!“ A rozletěla se přímo na mě. Polila mě hrůza. Udělal jsem jedinou věc, která mě napadla: máchl jsem mečem. Kovová čepel ji zasáhla do ramene a hladce jí projela tělem, jako by bylo z vody. Sssss! Paní Doddsová mi najednou připomněla hrad z písku před silným větrákem. Explodovala jako žlutý prach, vypařila se na místě a nezbylo po ní nic než smrad síry, skomírající jekot a ďábelský chlad ve vzduchu, jako by mě ty její žhoucí rudé oči pořád ještě pozorovaly.

Byl jsem sám. V ruce jsem držel propisku.