Archiv autora: Matěj

středisková chata ve zlatých horách

Byl pátek podvečer a s dětmi jsme se sešli na nádraží ve štítině odkud jsme vyráželi vlakem do zlatých hor. Připojili jsme se k našim kamarádům z Háje ve Slezsku a začali se seznamovat. Cesta trvala přes dvě hodiny a nakonec jsme se tam opravdu dostali. Do chaty nám zbývalo dorazit necelých 5 km a my doufali že nás nestihne déšť takže jsme práskli do bot. Déšť na nakonec stejně dohonil a mi lehce zmokli. Naštěstí nás ale čekala teplá a příjemná chata Maya, kde jsme se vysušili, zahřáli a hlavně dobře najedli. Dorazili jsme docela pozdě, ale i tak jsme stihli seznamovací hry a rozdělili se do skupiny. V sobotu ráno jsme vše zahájili rozcvičkou, ta byla venku pod vedením Vaška. Po vydatné snídani kdy bylo venku škaredě a pršelo jsme se zabavili hrou, kde děti hledali po chatě lístečky a ve svých skupinkách museli složit příběh o tom jak to vlastně bylo u nás se skautingem v minulosti. Všechny družiny nakonec úspěšně našli všechny části příběhu a přednesli jej. Po vynikajícím obědě, který nám uvařila Hanka následoval krátký odpolední klid a poté výlet na Polské Hranice kde jsme se vyšplhali na kopec s názvem Biskupská Kopa. Po cestě zpátky na chatu jsme se zastavili do polské hospůdky, kde jsme se občerstvili a pak pokračovali za zpátky domů. Večer následoval program vedený rovery, kde se hrály všelijaké hry. Vedoucí mezitím rokovali na střediskové radě. Vše bylo zakončeno výstupem Vaška který nám všem roverům a vedoucím ukázal jaké to je být dobrovolníkem v Dánsku a Švédsku. Nedělní ráno jsme si dali na snídani makovce a kakaíčko. Následně jsme se vrhli na celodopolední hru. Vedoucí zajistili několik stanovišť, kde děti podružinách přicházeli a plnili různé úkoly jako třeba uzlování, morseovku, společné dřepování, práci s buzolou a tak dále. Nakonec nám zbývalo po sobě uklidit, rozloučit se s chatou a vydat se na cestu domů. Chatu jsme si užili v krásném počtu 62 lidí.

Tábor – prolog

…Možná nevíte, že na lidské životy působí něco jako osud. Existují mocní tvorové ovládající síly přírody a lidské snažení. Síly, které vy smrtelníci nazýváte řeckými bohy.

 

Víte, hora Olymp je v Řecku. A pak existuje domov bohů, centrální bod jejich síly, který kdysi vážně býval na hoře Olymp. Pořád se to tam tak jmenuje, z úcty ke starým časům, ale palác se přestěhoval a bohové s ním. A ať se vám to líbí, nebo ne, Olymp je právě na Slezské Hartě. A jsme zde i my, bohové. Polobohové (polokrevní). 

„Pochop, já nechtěl být polobohem. Pokud tuhle knížku čteš, protože máš podezření, že jsi taky něco takového, radím ti: okamžitě ji zavři.

Uvěř té lži, kterou ti máma nebo táta o tvém narození napovídali, a

pokus se vést normální život. Být polobohem je nebezpečné. A děsivé. Většinou to člověka dost bolestivým a odporným způsobem připraví o

život. Jestli jsi normální dítě a čteš to, protože to považuješ za výmysl, prima. Čti dál. Závidím ti, protože dokážeš věřit, že se nic z toho nikdy nestalo. Ale pokud se na těchto stránkách poznáš – když ucítíš, jak se v tobě něco pohnulo – pak hned nech čtení. Mohl bys patřit mezi nás. A

jakmile to jednou zjistíš, je jenom otázka času, než to vycítí i oni a přijdou si pro tebe.“

Do střehu, Percy!“ houkl a vyhodil pero do vzduchu. Paní Doddsová se na mě vrhla. Vyjekl jsem, vyhnul se jí a ucítil, jak její spáry sekly do vzduchu těsně vedle mého ucha. Chňapl jsem po propisce, ale jakmile jsem se jí dotkl, už to propiska nebyla. Byl to meč – bronzový meč pana Brunnera, který vždycky používal při turnajích. Paní Doddsová se ke mně bleskurychle otočila s vražedným výrazem v očích. Kolena se mi podlamovala. Ruce se mi třásly tak hrozně, že jsem meč málem pustil. Zavrčela: „Umři, zlatíčko!“ A rozletěla se přímo na mě. Polila mě hrůza. Udělal jsem jedinou věc, která mě napadla: máchl jsem mečem. Kovová čepel ji zasáhla do ramene a hladce jí projela tělem, jako by bylo z vody. Sssss! Paní Doddsová mi najednou připomněla hrad z písku před silným větrákem. Explodovala jako žlutý prach, vypařila se na místě a nezbylo po ní nic než smrad síry, skomírající jekot a ďábelský chlad ve vzduchu, jako by mě ty její žhoucí rudé oči pořád ještě pozorovaly.

Byl jsem sám. V ruce jsem držel propisku.